Andělé pustou krajinou bez života kráčí s polámanými křídly.
S dírou v těle, bez planoucí jiskry v očích.
Jsou to andělé bolesti, kteří mají osudem trpět se svou lidskou duší.
Vidím svého anděla v tom temném houfu.
Je to křehké dítě, andělíček s křídly z popela a křídel mrtvých motýlů.
Je to andělíček s vlásky hustě pokrytými krví.
Jeho slzičky kanoucí po bledém líčku doráží mě víc k zemi.
Baculatýma ručičkama modlí se k bohu o odpuštění,
že nedokázal ochránit duši jemu určenou před bolestí zklamané lásky. Modlí se a hlasitě pláče, vzlyká a strachem se třese.
Odpusť, sladký andělíčku, za můj hřích... odpusť za tu lásku,
co k němu cítím.
Je tak neskutečně silná, že i tvé silné srdce ubíjí... věř,
že sama na světě neznám radost a smích... věř,
že tomuhle já neříkám život...
Jen pro jednu osobu já denně dýchám,
jen pro jednoho člověka dokážu se smát.
Je to můj anděl v lidské podobě.
Miluji tě, odloučení od tebe jedním slovem smrt...
